Veronika Jiravová za dvacet let

JÁ ZA DVACET LET

Za dvacet let mi bude přesně třicet dva let (a dva dny <3). Samozřejmě nemůžu přesně odhadnout, jestli má skříň bude skrývat deset nebo dvacet kabelek (tímto zdravím mého budoucího manžela!), ale některé věci jsou mi jasné a za nimi si půjdu. A když říkám, že půjdu, myslím to smrtelně vážně. Chci, aby mi tahle bojovnost taky vydržela.

Mé třicetileté já vidím někde ve městě, na sto procent v menším rodinném domku.  Fialovou ložnici budu sdílet s vtipným brunetem, kterému se zalíbím už od seznámení na vysoké a zařídí vše pro naše dítě, potažmo děti. Na udržované zahrádce (od dětí, pochopitelně. Zdravím mé děti!) se bude prohánět takový ten malý šedivý pes, jehož jméno neznám. Každé ráno se vydám do práce, kde se na mě usměje dvacítka teenagerů a já jim na oplátku přednesu tu nejlepší hodinu češtiny, jakou kdy zažili. Domů přijedu ve vlastním autě, s dětmi si zahraji hýbací hry na novodobé herní konzoli a před spaním si přečtu Harryho Pottera nebo nějakého Johna Greena. Čtením bude má knihovna překypovat.

Už se těším, že si tyto řádky přečtu za dvacet let. Třeba se nic z toho nevyplní a já budu stát za barem v restauraci a nabízet nejlevnější menu, přičemž hezkým chlapům do jídla nenápadně přihodím i kartičku se svým číslem. No co, stát se to může.

Ale já udělám všechno proto, aby to tak nebylo.